Pokud mohu soudit podle svého okolí, Boučkovou si většina lidí pamatuje jako „tu, co adoptovala ty cikány“. A pravda je, že motiv adopce dvou synů se skutečně prolíná celou autorčinou tvorbou, přesto si troufám tvrdit, že není tím, co ji definuje. Tereza Boučková je charakteristická svým každodenním, upřímným, nepřikrášleným vyprávěním, které podává za syrova a bez lžičky medu, která by zmírnila hořkost, co ulpívá na jazyku. Právě takový je i její nejnovější román s trochu ironickým titulem Život je nádherný.

img_1607

Boučková navazuje na svůj původně nejspíš neplánovaný triptych, který začal v Indiánském běhu, kde se vypisovala ze svých trápení s otěhotněním a následnými pokusy adoptovat v děti v nepřátelsky laděném komunistickém Československu, které situaci známé chartistce a dceři Pavla Kohouta nijak neulehčovalo. Následoval bestseller, Rok kohouta, ve kterém se vypsala z nešťastné adopce, která se vyvinula jiným směrem, než kdokoli předpovídal – oba nevlastní romští synové se v pubertě rodině odcizili, začali brát drogy a krást, přespávat na ulici. Život je krásný je zobrazením doby po – poté, co oba synové opustili rodinu a začali se životem protloukat zcela na vlastní pěst. Protože navzdory tomu se jejich životy s tím Boučkové, jejího manžela a nejmladšího syna stále tak či onak prolínají.

Život je nádherný se však uchyluje k jinému, stejně bolestivému tématu, které se knihou vine jako pomyslná stuha – autorka popisuje stále se zhoršující stav své matky, která trpí Alzheimerovou demencí. Sonda do vztahu s blízkým člověkem, jehož osobnost se pomalu rozpouští a mizí pod nátlakem nemoci, je působivá a silná, a snad ještě více dolehne na ty, kteří se s touto chorobou ve své rodině nebo mezi blízkými také setkali. Autorka líčí každodenní peripetie a hádky, konflikty kvůli ničemu, boj zmatené matky proti dceři, která se jí snaží pomoci, boj zoufalé dcery proti úřadům, které svými rigidními pravidly upírají stárnoucím lidem i tu poslední důstojnost, kterou by si mohli zachovat.

img_1622

Nejnovější próza Terezy Boučkové je v ledasčem podobná těm předchozím – je psána stejně úsporným deníkovým stylem, tentokrát zaznamenává rok 2011, začíná i končí vánočně. Stejně jako Rok kohouta je autorčin text prokládán výpisky a citacemi z knih, které v té době četla a zasáhly ji, z dopisů či mailů, které obdržela či zaslala.

V částech, kde reflektuje autorčin život – samozřejmě do jisté míry redakčně upravený, a proto se vyhýbám tomu, abych knihu nazvala autobiografickou – je Život je nádherný možná příliš povrchový a místy až rutinně stereotypní, když Boučková popisuje práci v domácnosti či procházky se psem. Když však reflektuje soudobé události, které se přirozeně mísí s jejím životem – zejména tedy pohřeb bývalého prezidenta Václava Havla, se kterým měla autorčina rodina úzký vztah – dostává text náhle další rozměr, který ho posouvá na úplně novou úroveň. V závěru tak román graduje do temného, poměrně bezútěšného finále, která vás nechá ještě dlouhou dobu přemýšlet.

Otázka, zda život takový, jaký je, může být skutečně nádherný, tak zůstává nakonec nezodpovězena pro každého z vás.