Ze všeho nejdřív musím poznamenat, že ani tento díl není pro slabé povahy. Dámy prominou, ale se slabým žaludkem a natáčkami na hlavě s knížkou do postele nechoďte. Už Hadrový panák, první kniha Daniela Colea, dávala tušit, že jeho příběhy budou drsné, ale zároveň ironicky nadsazené, a že se sem tam i zasmějeme. Neboť hlavní hrdinka, policejní detektiv Baxterová, si o onen smích rozhodně koleduje.

O čem tedy vlastně Loutkář je? Vražda, přátelé, jak prosté. Ale ne jen tak ledajaká. Mrtvá těla, zavěšená vysoko u stropu, s vyrytým nápisem NÁVNADA, dávají tušit, že pachatel si rád hraje a neskončí pouze u jediné mrtvoly. A že to bude hra na kočku a na myš se vším všudy.

Hlavní hrdinka od minulého případu tedy rozhodně vyzrála. Její úspěch s dopadením vraha ji katapultoval na povýšení, ale ona je dál svá. Nehledí vpravo, vlevo, nerada si nechává radit od nadřízených, jak by měla vést vyšetřování. Do hry vstupuje i agent FBI Rouche, ke kterému má rozporuplný vztah a spolu s ním a agentkou Curtisovou se pouští do vražedné hry. Brzy je stopy zavedou k místním psychiatrům, ke kterým zavraždění pravidelně docházeli na konzultace, ale zdá se, že vše je jinak, neboť tak jednoduché by to přece nemohlo být.

Já osobně mám malinko problém s knihami tohoto autora. Už u Hadrového panáka jsem cítila, že mi ve stylu jeho psaní něco schází. Jeho příběhy jsou dokonale promyšlené, nechybí skvělá zápletka, překvapivé rozluštění, břitký humor, akce. Ale… něco prostě schází. Prostě ta pověstná třešnička na dortu. Snad mi vadí přílišná rozvláčnost? Opravdu nevím.

Musíte sami posoudit, zda si autora oblíbíte či nikoliv. Já jej řadím k autorům, ke kterým se vracet rozhodně budu, neboť má co nabídnout. A věřím, že zraje jako víno a díl od dílu se bude jen zlepšovat.