Pokud jste pravidelnými a nadšenými čtenáři romantických příběhů, je Zakázané ovoce tak trochu sázka na jistotu. Na více než čtyřechstech stránách rozehrává autorka milostné rošády odehrávající se v těch nejkrásnějších kulisách, jaké divoké anglické pobřeží nabízí. Svým dějem zasahuje kniha do milunosti i přítomnosti. Při časovém posunu tentokrát leckterá začínající „romantička“ může trpět jet lagem. Autorka totiž naprosto bez varování v půlce knihy přeskočí ke zcela jinému příběhu.

O pár kapitol dále je však jasné, že oba příběhy propojuje postava Lottie. Zatímco při prvním setkání se jedná o sotva dospělé děvče, které bylo jako dítě evakuováno z válečného Londýna do přímořského městečka Merham a už v něm zůstalo, v druhém vyprávění je aktivní starší dámou. Aby ne, když příběhy dělí bezmála padesát let. Některé věci se však během let v konzervativní Británii mění jen málo. Třeba kontroverzní vztah obyvatel městečka k architektonickému skvostu – vile Arcadia. Když do něj mladá Lottie společně s přítelkyní Celií chodí, jsou jejich sousedé pobouřeni. Do domu se totiž nastěhovala výstřední skupina bohémů, která se neřídí žádnými z obvyklých společenských pravidel. A to spustí lavinu událostí, jejichž tragické následky zahalují dům temným oblakem až do současnosti.

Já osobně čtu knihy Jojo Moyesové ne proto, že by dokázala vymyslet přelomový milostný příběh, ale pro jejich atmosféru. Tu se jí, podle mého názoru, daří výborně vystihnout v příbězích z minulosti. Vybírá si zajímavá témata a čtivou er-formou je šikovně proplétá. Příběh má spád, ale přitom je dostatečně lyrický na to, abyste si dokázali představit i vůni studeného, slaného mořského větru. U moderních příběhů se jí to zdaleka tak nedaří.

Kniha Zakázané ovoce obdržela britskou literární cenu za nejlepší romantický román roku. Už v roce 2004. Zvláštní? Kniha je novinkou pouze v českém překladu (konečně jsme se ho dočkali). Anglicky mluvícím čtenářům Jojo Moyesová tuto knihu představila již v roce 2003. Literární cenu mimochodem autorka obdržela ještě v roce 2011 za knihu Poslední dopis od tvé lásky, jejíhož překladu jsme se naštěstí již dočkali. Která se vám líbila více?

Přestože se někdy může zdát, že Jojo Moyesová píše „přes kopírák“ nebo „podle mustru láska v minulosti zasahuje do přítomnsoti“, její literární kvality dokazuje propracovanost vedlejších postav. Hlavní hrdinkou této knihy pro mne překvapivě není Lottie, ale Adeline. Přestože jí není v knize věnováno příliš prostoru, neskutečně mě bavila. Tajemná bohémka. Vyvolá ve vás chuť koupit si dům na pobřeží, pár uměleckých děl, obarvit vlasy na černo a jít si nešťastně sednout do obýváku. Vážně. Ona je hvězdou a duchem téhle knihy. Protože láska je jako ovoce. Někdy trpká, jindy sladká. Šťavnatá. Kyselá. Hříšná. Často zakázaná. A občas se zkazí nebo i shnije. Ale umění. Umění je prostě věčné.