Marie-Laure žije se svým milujícím otcem, klíčníkem v Národním přírodovědném muzeu, celkem spokojeným životem v Paříži. Do něj však zasáhnou dvě nepříjemné události – malá dívka oslepne a svět začne být ohrožen druhou světovou válkou. A proto Marie-Laure společně s otcem prchá na venkov do přímořského městečka Saint-Malo. Werner je sirotek, který se svou sestrou Juttou bydlí v dětském domově v hornické kolonii kousek od Essenu a který zoufale touží uniknout svému osudu. Potřebný talent mu nechybí – zajímá se o vědu, techniku, rád řeší všemožné záhady a hlavně, je mistr na opravu radiopřijímačů. Díky tomu se dostane do akademie pro Hitlerjugend, stane se odborníkem na odhalování odbojových aktivit a jeho činnost jej dovede až do Francie.

Vysoký dům u moře. Úžasná poloha k vysílání. Z ulice nebyla anténa skoro vidět. V hlavě uslyšel Juttin hlas: Vsadila bych se, že vysílá z nějakého paláce, který je velký jako celá tahle hornické kolonie, má tisíc pokojů a tisíc sloužících. Dům byl vysoký a úzký, s jedenácti okny na fasádě. Místy porostlý oranžovým lišejníkem, základy se ztrácely v mechu. Číslo čtyři na Rue Vauborel. Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy. str. 415

Ač pochází ze zcela rozdílného prostředí, jeden druhého neznají, osudy Wernera a Marie-Laure se už od jejich raného dětství prolínají. Přestože oba stojí na jiné straně válečné barikády, jsou oba nevinnými obětmi války. A jejich příběhy jsou mimořádně silné. I když u Marie-Laure se nejednomu čtenáři může zdát, že je do dojetí autorem prvoplánovaně tlačen – slepé dítě uprostřed války, to je jako vypustit koťátko do tříproudé dálnice.

Dalším z příběhů v knize je osud diamantu Moře plamenů z Národního přírodovědného muzea. Podle pověsti změní tento diamant osud každému jeho majiteli. Ochrání totiž každého, kdo jej u sebe nosí, takže získá prakticky nesmrtelnost, ale za cenu toho, že jeho nejbližší postihne kletba. Má klíčník z muzea něco společného s jeho ukrytím? Podaří se jej nacistickému posluhovači objevit a díky němu se uzdravit?

Držitel toho kamene bude žít věčně. Slyšel svého otce: Překážky vnímej jako příležitosti, Reinholde. Ber je jako inspiraci. Str. 299

Kniha má velmi krátké kapitoly, díky čemuž se dobře a rychle čte. Odehrává se ve více časových rovinách, které se střídají, je vyprávěna několika postavami. Její konec není předvídatelný. Opravdu to dopadne úplně jinak, než si celou dobu představujete. Je v ní hodně popisných pasáží, které ale jen dokreslují atmosféru doby a příběhu.

Podle mne je v mnohých recenzích tato kniha nedoceněná a přitom je naprosto geniální. Jen je třeba se nad ní zamyslet a její kouzlo objevit. Nenápadným způsobem nám klade otázky ohledně základů naší lidskosti. Na jednu stranu popisuje vztah dcery a milujícího otce, na druhé straně touhy sirotka. Bezcitnost nacistické školy, vymývání mozků a otázku kolektivní viny. Základní lidské pudy. Je v ní vylíčen střet kulturní civilizace s barbarskou. Osud a předurčenost. Odvaha. Je hodně sentimentální, ale nemůžu říct, že kýčovitá. Už jenom kvůli podobnosti autorů – zaoceánští, neznalí evropských poměrů – a tématu války, se nevyhne srovnání se slavnou knihou Zlodějka knih. Já si dovolím tvrdit, že Jsou světla, která nevidíme je jednoznačně hodnotnější knihou, ale hodnotu musíte hledat. Je lyričtější. A díky tomu se její příběh může zdát dlouhý.