10 měsíců, 8 zemí, 11237 kilometrů, 5 píchnutí, 2 návštěvy nemocnice, 1 pád, 1 přepadení, 1 porucha, 1 opravený zub a nekonečno zážitků…

Metr a půl vysoká Dominika s ještě menší motorkou se vydává sama napříč Jižní Amerikou. Setkává se s hodnými, ale také zlými lidmi, s mrazem, sněhem, hady, obřími pavouky, rozzuřenými psy a podivným jídlem. Zažívá poruchu motorky, pobyt v nemocnici, ale i přesto se nevzdává a pokračuje na své cestě dál… Dominika je opravdu neohrožená cestovatelka, sice nám ukazuje i svůj strach ze všeho, a přesto, že je hůř a hůř, ona jede dál a nevzdává to. Skutečný příběh, skutečná cesta – takový je Dominičin cestopis. „Ale nemáte tam nic zakázaného, že? Drogy?“ „Nene,“ odpovím bezstarostně znovu, ale jsem trochu nervózní. Nechala jsem si navrchu zavazadel jeden banán a co já vím, kontrola se zdá dost striktní na to, aby se do Argentiny nesměly dovážet banány. Kontroluje druhý kufr a já si v napětí koušu rty. Ten banán jsem v Tupize náročně sháněla a těším se na něj! A teď mi ho to pako určitě vezme! „A co tady ten velký?“ ukáže na největší kufr plný techniky. (…) Už to nevydržím, vysmeknu sáček s banánem zpod zavazadel, rychle ho vyndám a snažím se ho celá nervózní co nejrychleji nacpat do pusy. Cha, a máš to, přelstila jsem tě! Blonďákovi je to, zdá se, ale úplně jedno. Je s prohlídkou spokojený, můžu jet. Právě včas, zrovna mi došlo, že banán byl hned vedle pytlíku plného koky. Jako první, co mě při čtení napadlo, že asi budu srovnávat s princem Ládíkem (kdo by neznal Ladislava Ziburu, že?). Zpočátku mi vyprávění přišlo oproti Ládíkovi docela nudné a málo vtipné. Ale po pár stránkách si říkám, ono to zase nebude tak špatné. Dominika píše jiným stylem, má jiné zážitky, v jiném státě… Musí to být odlišné. Později už mě děj velice bavil, místy jsem se usmívala a dokonce se i smála nahlas. Je to fajn. Ano. Jako další musím zvolat: „Páni, páni, páni. Klobouk dolů, Dominiko.“ A to vážně. Já bych se už, být v této situaci, po všech těch těžkostech a překážkách, dávno sesypala. A jako třetí důležitý bod z postřehů mého čtení, musím pochválit fotografie a dokumentaci celé cesty. Kniha se rozděluje do částí podle států a na konci každé země je album z celého cestování po daném státě. Fotky nám dají jasný obraz každého popsaného momentu v knize, ukážou nám nejen autorčiny špatné dny, jak vypadala, co se jí přihodilo, ale také nádhernou přírodu, města, trhy a hlavně lidi, které potkala. Krása a já se stále kochám… Dominika Gawliczková je česká cestovatelka, je jí 26 let, má za sebou nejdelší českou ženskou sólo motovýpravu do Kyrgyzstánu i expedici z Austrálie do Asie se žlutými trabanty. Vystudovala strojní inženýrství, a i když tvrdí, že toho o motorkách a cestování moc neví, zvládla na nich projet 33 zemí. Jejím zatím nejnáročnějším dobrodružstvím byla právě Jižní Amerika. Vyjela z Bogoty v Kolumbii, pokračovala přes Ekvádor a Peru do Bolívie, dále do Argentiny, Paraguaye, Brazílie a ukončila svou cestu v Uruguayi ve městě Montevideo. Dominika na cestě Jižní Amerikou je pro každého, kdo miluje cestování, poznávání cizích zemí, dobrodružství, zvyky v Jižní Americe, motorky a prostě život. Budete se bavit, budete se smát, budete Dominice držet palce, ať to vše ustojí, zvládne a může pokračovat dál. A ona to zvládne, to víme všichni, jinak bychom nedrželi v ruce tuhle skvělou knihu, plnou jejího humoru, odhodlání a síly. Neuvěřitelné síly, touhy nevzdávat se a pokračovat dál, plnit si přání a jít si za svým snem…