Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr je nenápadný paperback, na první pohled nevybočující z řady ostatní „dívčí literatury“ nakladatelství Yoli – slibný název, lákavá obálka, krátké líbivě graficky zpracovné kapitoly. A i když většina z více než třista stránek je věnována příběhu hlavní hrdinky Ester, našlo se místo i – pro v současné době velmi populární – prolínající se příběh z minulosti.

Ester Solarové, hlavní hrdince knihy, je 17 let a rozhodně není běžným teenagerem. Obléká se zásadně do kostýmů, které si doma sama vyrábí. Přivydělává si nelegálním prodejem sladkostí, které po nocích peče a šetří na to (stejně jako většina ostatních jejího věku), aby „jednou, brzy, co nejdřív, mohla konečně vypadnout z tohohle otřesnýho města a hlavně od svojí pošahaný rodiny“.

Jenže rodina Ester Solarové skutečně pošahaná je. Pronásleduje je totiž Velký strach. Každý člen rodiny ho má z něčeho jiného – Esteřin otec už šest let nevylezl ze sklepa, její matka se bojí smůly a její dvojče – bratr – nedokáže žít ve tmě, takže musí mít v kteroukoli noční dobu k dispozici světlo. Hodně světla. Různého druhu. Jenže Ester svůj Velký strach ještě pořád nenašla. Může to být cokoli. A tak začala sepisovat seznam všech potenciálních nebezepečí, aby se jich vyvarovala a nedala strachu příležitost vzniknout. A tohoto neúplného seznamu se jednoho dne zmocní Jonah, kluk s filmařskými ambicemi.

A mohla by z toho být úplně hloupá lovestory. Ale není. I když autorka čtenáře navádí k tomu, aby si to myslel. Píše jednoduše, čtivě, bohatý a vytříbený jazyk literatury není to, čím by vás chtěla okouzlit. Okouzlí vás správně podaným kusem zláštnosti a mystična, které její knihu posouvají z žánru young adult na hranici magického realismu a zase zpátky. Minulý čas, er-forma a množství originality dělají ze Skoro úplného seznamu těch nejhorších nočních můr nezapomenutelný čtenářský zážitek.

Přitom se jedná o druhou knihu australské autorky. Její prvnotina Láska v prachu hvězd sice vyšla ve více než dvaceti zemích světa, ale extrémně nadšené reakce nesklidila.

A je možné, že je nesklidí ani tato kniha. Krystal Sutherlandová ji totiž předkládá špatnému publiku. Já bych si v mých sedmnácti letech rozhodně raději přečetla klasický srdcebolný příběh než číst o fobiích, depresích, úzkosti, gamblerství a spoustě dalších problémů jedné extrémně zláštní rodiny žijící (ne neprávem) na okraji společnosti.

Jenže už jsem o něco starší. A vím, že svět je plný úzkosti, depresí a duševních chorob. Které se někdy tváří jako dobře napsný fantasy příběh, jindy jako beznadějná romantika a většinou prostě jako šedivá zoufalost. A i proto mi Esteřin příběh připadá naprosto skvělý a rozhodně bude patřit do první desítky knih, které jsem v letošním roce přečetla. Nesuďte ji ale hned po první kapitole. Právě rafinovanost s jakou odkrývá pravou podstatu příběhu je na ní jedinečná.

„Smýšlíš tak nízko o své rodině, protože tě nemilují tak, jak bys chtěla být milována, ale to neznamená, že tě nemilují vším, co mají. Jen proto, že nejsou dokonalí, neznamená, že nejsou dostateční.“ str. 262