I když je tahle kniha rozdělena do kapitol, graficky velmi zdařile oddělených ilustracemi Martiny Pavlové, a obsahuje i fejetony, které autorce v minulosti vyšly v českých periodikách, pořád je to především příběh. Nenechte se tedy zmást podtitulem Co vám nikdo neřekne o životě v cizině, příručka pro přestěhování za hranice všedních dní to úplně není. Nebo je?

Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je autorka sama. Naštěstí není žádná nafrněná primadona, takže kniha není chvalozpěvem na její jedinečnost a dokonalost. Ba naopak. Na mnohých místech mi při čtení bylo autorky spíše líto. Zdálo se mi, že se možná zbytečně podceňuje, možná je trochu moc naivní ), a hlavně se jsem měla pocit, že před svým odstěhováním vyrůstala a žila v úplně jiné České republice než já. Že by byl až takový rozdíl mezi dětstvím na Moravě (autorka) a v Čechách (já)?

Děj téhle knihy je poměrně jednoduchý. O to více emocí a osobních prožitků obsahuje. Třicetiletá novinářka se v baru v Praze seznámí s Američanem. Zamilují se a poměrně záhy se s ním odstěhuje do jeho rodné země. Lovestory ale nečekejte. Běžný život totiž zpravidla začíná tam, kde lovestory končí. Autorka nemusí překonávat překážky v podobě nepřejících bývalých milenek či zákeřné rodiny, ale fakt, že je pro ni těžké se v nové zemi a kultuře zorientovat, adaptovat a uplatnit, když ji až doposud živila její skvělá čeština.

Jana LeBlanc píše neuvěřitelně čtivě, ať už je téma jakékoli. Má poutavé, ale přitom srozumitelné vyjadřování a svůj příběh podává s takovým osobním nasazením a emocemi, že chvílemi máte pocit, že stojíte u ní doma v obýváku. Což ale nemusí být vždycky úplně pozitivní zážitek. Ve mně například zhruba v polovině knihy začala vzbuzovat spíše opačné emoce. Ve své knize totiž vypichuje kulturní rozdíly, jednoduše řečeno porovnává některé části běžného života v Americe a České republice. Ač v podobné životní situaci, já jsem se nikdy nesetkala s absencí podpory a negativními reakcemi okolí. Zdá se mi, že v mojí české sociální bublině jsou lidé vychováváni k většímu sebevědomí, větší otevřenosti k novým věcem a rozhodně větší nebojácnosti, menším předsudkům a menšímu strachu z vlastních chyb. Protože například vyřídit něco na úřadě v jazyce, který neovládáte nebo ovládáte jen průměrně, je sice trochu challenge, ale taky žádná atomová věda, kterou autorka mnohdy z obyčejných věcí podobného typu dělá. Otázkou je, zda tento negativismus a strach prezentovaný jako typicky český byl literárním záměrem, nadsázkou a přeháněním ze strany autorky nebo jí máme věřit do posledního detailu, a skutečně se v takovém světě pohybuje. Každopádně její ve mně text vyvolal reakci a to je to, co od dobré knihy očekávám.

Kniha Moje bejby Amerika je dobrá, nejsem si ale jistá, zda nebude bavit jen omezený okruh čtenářů. Tedy ty, co mají se zahraničím nějakou zkušenost nebo ty, kteří by se rádi do zahraničí vydali, ale stále nejsou plně rozhodnuti a nedovedou si představit, co všechno takové přesídlení obnáší.

Pokud by vás zajímala autorčina další tvorba, v září s ní v našem Magazínu vyšel rozhovor o jejím Zápisníku milovnice knih.