Carla Mørcka vyruší z jeho rozjímání v kanceláři telefon. Kolega z Bornholmu ho v něm žádá o pomoc s řešením případu, ale protože Carl zrovna není v nejlepším rozpoložení, značně nevrle jej odmítne. To, v naprostém slouladu se zákonem akce a reakce, spustí sérii událostí a vyvrcholí návratem k 17 let starému případu vraždy, který zničil život nejen pozůstalým.

Děj knihy je rozdělen do několika časových linek. Minulost se prolíná s přítomností. Jeden vypravěč střídá druhého. Někdy je trochu obížné se zorientovat. Nejen pro čtenáře, ale i pro policejní detektivy. Vzhledem ke stáří případu jsou všichni svědci buď mrtví nebo kvůli kapacitám lidské paměti neschopni poskytnout relevantní informace. Důkazy, pokud kdy nějaké existovali, už jsou dávno zničené nebo vyřazené z policejní evidence.

Téma, které Jussi Adler-Olsen vybral, je moderní a aktuální. Přesto je Nesmírný spíše výbornou detektivkou než thrillerem, na jaké jsem byli zvyklí v Adler-Olsenových prvotinách. Dochází autorovi dech? Možná. Pokud se nic nezměnilo na podmínkách, za kterých psal svou předchozí knihu (tlak čtenářů a tlak nakladatelství – dokument dánské televize je možné vidět zde. Nebylo by se ani čemu divit. Zápletka je velmi komplikovaná. To vyžaduje čtenářovu pozornost, ale poskytuje prostor pro jeho vlastní úvahy a teorie.

Příběh má pomalejší a delší rozjezd, pořádný spád nabere až v samém závěru. Otázkou je, zda to není skutečný popis policejní práce. Ta nejspíš nebude akční, jak se nám dlouhá léta snaží namluvit autoři Kobry 11. Dlouhé probírání se stohy papírů, beznaděj, náhody, které pomohou případ vyřešit a nejistý výsledek, to zní v této souvislosti mnohem realističtěji. Ale ocení čtenář reálný popis?

Pokud neholdujete alternativě, bio životnímu stylu a problematika moderních sekt vás nechává chladnými, kniha vás nejspíš trochu zklame. Všechny alternativní životní způsoby podezřelých osob jsou totiž velmi podrobně a občas složitě popsány a vysvětleny. Obsáhlé pasáže je navíc těžké vynechat. Já osobně, jsem v knihách Jussiho Adler-Olsena velkou fanynkou „vedlejších příběhů“ – osudů, vtipných i vážných příhod Asada, Rose i Carla. A ty ani tentokrát v příběhu nechybí. Zdá se mi však, že podobně jako Jussimu Adler-Olsenovi dochází dech i hlavní hvězdě – Carlu Mørckovi. V tomto díle je velmi líný a rozmrzelý, nerudný. Přijde v další knize nějaký nečekaný zvrat v jeho životě nebo se promění v mručícího důchodce?

„Odpověď je prostá: Kdyby na poušti žily žirafy, pošly by žalem.“
„Aha. A to jako proč?“
„Protože mají tak dlouhý krk, že by kolem sebe viděly jen samý písek, kam až oko dohlédne. To velbloud naštěstí netuší, takže kluše dál a počítá s tím, že oáza bude hned někde za prvním rohem.“ str. 488