I příběh, který má 100% potenciál klišovitosti, se dá napsat originálně, přitom však střídmě, bez rozmáchlých novátorských gest, zato však s pokorou vůči žánru. Ona dobře známá hororová holčička totiž není tak úplně obyčejná. Expozice představuje svět viděný jejíma očima. Je to perspektiva pokusného králíka, jenž popisuje laboratoř kolem sebe, čeká na pitvu a snaží se pochopit, proč právě on. Melanie je zombie, hladovec, a i když duchem má blíž k lidem, kteří ji zkoumají, ve světě přeživších je nežádoucí.

Melanie je jako každé dítě především zvědavá. Jenže podnětů, kterých se jí dostává, není mnoho. Pobyt ve strohé cele v podzemí vojenské základny střídá vyučování, které ji ve skutečnosti nic naučit nemá. Tíseň a nejistotu si spolu s Melanií osobně prodýcháte. Přes svou neútěšnou situaci se dívka sblíží s jednou ze svých učitelek, slečnou Justineaovou. I hladovec je schopný citu, možná víc než leckterý člověk.

Pět postav – pět pohledů

V jediném okamžiku se Melanin svět rozšíří doslova explozí. Na základnu vtrhnou vetešáci, divocí postapokalyptičtí punkáči. Jejich útok přežije jen Melanie (při té příležitosti poprvé ochutná lidské maso), slečna Justineauová, vojáci Parks (seržant „drsňák“) a Gallagher (vojín „zelenáč“) a doktorka Caldwellová, která prahne po Melanině mozku. Ne, že by ho chtěla jako zombie sežrat – ona ho potřebuje v zájmu vědy zkoumat. Nejlépe pod mikroskopem.

Nesourodá skupina se anglickou pustinou vydává na cestu k Majáku, poslední výspě civilizace snad kdesi jižně od Londýna. Ačkoliv se na začátku postavy jeví dost schematicky, ke konci románu si na ně upravíte názor. Psychologické vykreslení postav a jejich vývoje je silnou stránkou knihy. Škoda jen, že nebylo věnováno více prostoru vetešákům, Majáku či jiným reáliím zničeného světa.

Jiná verze téhož příběhu

Kapitoly z pohledu různých postav se lehce stylově odlišují. Je to nenápadná hra na různých rovinách jazyka (včetně slovní zásoby, ba i koncovek), ale vždy vás potěší, když po pár řádcích podle implicitních indicií poznáte, kdo zrovna vnímá a vypráví. Melanie má omezenou, ale rychle se rozšiřující encyklopedii znalostí; slečna Justineaová je empatická; doktorka Caldwellová technicistní (její popisy houbovitého organismu, který způsobuje zombie nákazu, spadají do kategorie hard sci-fi); vojín Callagher je hormony zmítaný puberťák a seržant Parks… no, řekněme, že není tak drsný, jak se dělá. Důležitý a kvalitně provedený se zde jeví překlad, který i v češtině dokáže jednotlivé pasáže dle postav odlišit.

Souběžně s knihou Všemi dary obdarovaná vznikal film, na jehož scénáři se M. R. Carey podílel. Znamená to, že jeden člověk vyprávěl tentýž příběh zároveň literární i filmovou řečí, což nemusí být vždy dobře. Vize Careyho fikčního světa zůstane sice jednotná, ale některé popisné pasáže v knize působí, jako by se jednalo o scénické poznámky. Na druhou stranu, díky přítomnému času, který Carey volí, se nám příběh odehrává (jako film) před očima a má spád.

M. R. Carey bojuje proti klišé… a vyhrává

V románu Všemi dary obdarovaná je zombie apokalypsa nepříjemně blízko (snad proto, že se pro změnu odehrává v Evropě, a ne v Americe, jak jsme z mainstreamových děl zvyklí). Nejde o horor, označení thriller je díky tempu přiléhavější. Přesto ve vás během čtení roste tíseň, jak se naděje, že to dobře dopadne, tenčí a tenčí…

Jenže, opravdu chceme, aby to tentokrát dopadlo dobře? To je poslední a zároveň nejvýraznější klišé, které Carey románem boří. A právě kvůli nanejvýš originálnímu konci (pointě) stojí za to si Všemi dary obdarovanou přečíst.