Rozmohl se nám takový nešvar. Stále častěji autoři knih představují své hlavní hrdinky jako alkoholičky, závislé na prášcích proti úzkosti. Nevím, zda je to nový módní trend, ale ani v této knize to nebylo jinak.

Novinářka Lo je trochu psychotická, roztěkaná, věčně nadopovaná prášky, které docela ráda zapíjí vínem. A samozřejmě má trochu problémy se svým partnerem, které si ovšem vytváří sama, neboť její Juda je docela sympatický chlápek, který její výstřednosti toleruje. Po nočním vloupání do jejího bytu, které ji uvrhlo do ještě hlubší deprese, než byla, se ráda chopí příležitosti a nastupuje na luxusní jachtu Polární záře, aby později sepsala článek plný superlativ na to, jak si užívají bohatí a vlivní. Lo už od vyplutí má spoustu problémů, které vyplývají z její věčné kocoviny a neschopnosti uvažovat racionálně. Doma zapomenutá řasenka je nejspíš hlavní spouštěč, což asi bude znít divně. Ale právě řasenku si půjčila od cestující z vedlejší kajuty a tím to všechno začíná. Po ne příliš vyvedené první společné, seznamovací večeři, se Lo zdá, že slyší šplouchnutí do moře. Jakoby přes palubu někdo shodil tělo. A navíc ta krvavá šmouha na přepážce, spojující balkony kajut. Zpanikaří a šílí.

Jenže to má háček.

Ve vedlejší kajutě, zdá se, nikdo ubytovaný nikdy nebyl a ani personál, ani majitel lodi jí nevěří, že tu ženu, která ji večer půjčila řasenku, vůbec viděla. Nevzdává se a pátrá po její přítomnosti, ale jednoduše zmizela. Začíná pochybovat o svém zdravém rozumu, ale řetězec událostí, které spustí, ji utvrdí v tom, že někdo zametá stopy po zločinu.

A Lo brzy začne jít o život.

Není možné napsat k ději víc, prozradila bych zbytečně moc a připravila tím čtenáře o samotný zážitek z knihy. Nezastírám, že plný počet bodů bych nejspíš nedala. Jen proto, že je v knize spousta, podle mého, zbytečných dialogů, myšlenek, které jsou neuvěřitelně vleklé a zbytečné. Ale samotný příběh je dobrý, zápletka dramatická a propracovaná. To, že mi hrdinka Lo lezla na nervy, nebudu zastírat. Už jsem asi přejedená neurotiček, které zapíjí svůj zpackaný život červeným vínem. Ovšem obálka, to je jiná. Musíte ji držet v ruce, abyste pochopili, čím je tak dokonalá. Zkuste si Ženu z kajuty č. 10 přečíst a udělejte si vlastní názor, zda už by nebylo od věci, hlavní protagonistku zasadit do kuchyně, navléci jí kostkovanou zástěru a vrazit jí do ruky třeba sekáček na led. A hlavně – už žádné prášky.