Nora Sandová je novinářkou tak trochu na volné noze. Pod vedením svého šéfredaktora, s přezdívkou Rak, má vesměs volnou ruku při zpracovávání témat pro článek. Po jednom trýznivém zpovídání bývalého učitele ve Rwandě se cítí vyčerpaná, smutná a jediné, co ji pomůže dostat z hlavy kruté vyprávění bezcitného zabíjení nevinných, je návštěva starožitnictví. Vůně starých, omšelých věcí ji naplňuje radostí, a když za výlohou jednoho takového krámku, uvidí starý kufr, je rozhodnuto. Je zamčený, ale jistě ne prázdný. Po otevření zjistí, že je plný fotografií mladých dívek, ale jedna fotografie ji obzvlášť upoutá. Dvě dívky na palubě trajektu jsou jí čímsi povědomé, jakási vzpomínka, zasutá hluboko do podvědomí, jí nedává spát a rozhodne se je vypátrat. Ve chvíli, kdy na kufru objeví jméno známého sériového vraha, uvězněného na doživotí za vraždy mladých dívek, je zcela jasné, že to bude příběh. Netuší, že se svým pátráním zaplete do velmi nebezpečné hry na život a na smrt.

Do života jí náhle vstupuje i přítel ze školských let Andreas a Nora si přestává být jista svými city, o kterých netušila, že jich je schopna. Společně se pokouší přijít na kloub fotografii dívek a zároveň se snaží vyznat ve vlastních citech.

Na jedné fotografii stály dvě dívky. Usmívající se blondýna, trochu baculatá, ale krásná. Vedle ní tmavovlasá, útlá dívka pošilhávající po fotografovi. Bylo to v létě a obě měly na sobě šortky a triko. Ale její pozornost neupoutalo triko. Byla to cedule za těmi dvěma dívkami, na které byla velká červená šipka ukazující dolů a ryze dánský text: „Auto paluba 2“.

Ano, přiznávám, i já jsem zcela dobrovolně podlehla masivní reklamní masáži kolem této knihy a neuvěřitelně jsem se těšila na čtení. Byla jsem připravena pátrat po jakémsi starém tajemství, jak mi bylo slíbeno v anotaci. Chtěla jsem být přímým účastníkem rozuzlení, co se s dívkami stalo. Bohužel, ono to vlastně takhle moc nebylo. Ano, byl tady starý, zamčený kufr, kolem kterého se děj točí. Ale je to přeci jen trochu jinak. Ve skutečnosti je tato fotografie pouhým spouštěčem klasického, stokrát již psaného, kriminálního příběhu, který musím brát tak trochu s nadsázkou. Samotná hlavní hrdinka je naivní, sobecká a docela nezodpovědná holka, která má tolik kuráže, že se staví na odpor i nejvyššímu představiteli slavného Scotland Yardu. Na druhou stranu má záchvaty paniky, když sedí ve věznici s nejvyšší ostrahou proti odsouzenému vrahovi, pevně upoutaného v řetězech.

Pak tady také máme dějovou linku, jako vystřiženou z červené knihovny. Kamarád ze školy, kterého kdysi rázně odmítla a který pro ni nyní, v dospělosti, představuje bájného Adonise, muže jejích snů. Pár špatně pochopených vět a opět by bylo po všem. Mě tedy štvala neskutečně. V článcích si je tak jistá v kramflecích a při jednání s mužem, po kterém touží, se chová jako naivní školačka.

Takže jaký je vlastně můj názor na Dívky z trajektu? Líbilo či nelíbilo? Jak se to vezme. Rozhodně byly jiné, než jsem čekala. Asi bych knihu přirovnala k jakékoliv jiné detektivce a zcela určitě bych ji neoznačila zlatou nálepkou Světový bestseller. Kdesi jsem v jedné recenzi četla, že se dotyčná recenzující na konci trochu bála. Ale no tak, opravdu? Hlavní hrdinka se do nebezpečí dostala vlastní hloupostí a bát se tedy nebylo čeho, neboť mi bylo naprosto jasné, že bude následovat klasický Happy end. Ale zkuste, třeba dostanete přesně to, co čekáte. Já sama za sebe mohu bohužel říct, že mi se toho nedostalo.