Tentokrát našeho bělovlasého Zaklínače doprovází na jeho toulkách užvaněný Marigold. Těšit se tedy můžete na spoustu vtipných hlášek a pošťuchování. Nebude chybět ani bardova proslulá poezie, která je proložena celým komiksem v podobě veršovaných panelů, dodávající skvělou atmosféru a taky špetku absurdního humoru.

Oproti předchozím zaklínačským komiksům jsem si kresbu v Baladě o dvou vlcích užívala hned od první stránky. Dokonalé vyobrazení akce, pohybu a k tomu nádherná barevná paleta, která krásně balancuje na hraně magičnosti a surovosti, což je vzhledem k pohádkové tematice komiksu vskutku zdařilé.

Příběh je zapeklitý a dramatický. Geralt mimo zaklínačství tak trochu fušuje i do řemesla detektiva, a víte co? Ono to fakt fungovalo. Při čtení jsem byla napnutá jak kšandy a v hlavě si přehrávala desítky teorií, jen abych pak na konci zjistila, že jsem byla vedle jak ta jedle. Celkově je tenhle svazek trošku jiný, než na co jsme u knih ze série zvyklí. Je víc barvitý, méně temný, ale zároveň v něm podle mého nechybí všechno důležité, co tvoří toho správného zaklínačského ducha.

„Komu tedy věřit, Geralte?!“

„Nikomu, Marigolde. Všichni lžou, protože každý z nich má co získat.“

I zde se objevují mé oblíbené prvky Zaklínačových pokusů o neutralitu a uváženost, které ho však zevnitř drásají kvalitněji, jak kdejaká zabijácká potvora. Ale přesně to na Bílém vlkovi miluju, jelikož to opakovaně poukazuje na fakt, že sám není pouhým monstrem, ale záleží mu na ostatních a ze všech sil se jim snaží pomoct. Avšak ani tento příběh se nevyhne surovosti a melancholickým „střetem s realitou“, který je pro Sapkowskiho hrdinu poněkud typický.

A proto marně nečekejte na sladký konec. Protože i když se to tak na první pohled může zdát... Tenhle příběh není pohádka.